Návštěva: Ulička Katariina Gild, Estonsko

Malá ulička Katariina Käik v samotném centru Tallinnu mě zaměstnala na jedno celé odpoledne. Dlážděná ulice a kamenné domky byly svědky mnoha příběhů, které se tu odehrávají už od 14. století, kdy byla ulička domovem umělců a řemeslníků, na rozdíl od jiných míst však zde žije tradice dodnes.

Před šesti sty lety zde byly hlavně kloboučnické a šperkařské dílny, které ale postupně vymizely. V roce 1995 se skupina umělkyň rozhodla obnovit tradici této ulice. Pronajaly si společně celou ulici a zařídily si tady ateliéry, kde tvoří a zároveň prodávají své výrobky. V každé dílně najdeme něco jiného, od kloboučnictví a oděvní salon, které tady bylo už za starých časů, přes skláře, keramiku, patchwork, práci s kůží i šperky. Co mají všechny dílny společného je touha navazovat na Estonské tradice, ale zároveň tvořit něco nového.

„Neděláme řemeslo. Řemeslníci opakují vzory a postupy, které je naučili jejich rodiče. My jsme umělkyně. Samozřejmě navazujeme na tradice, ale tvoříme nové věci, nové vzory a produkty. Lidé si často myslí, že tady děláme ruční práce, ale to není pravda.“

Jako první se jdu podívat do keramické dílny. Potkávám tam jednu z keramiček, která tady v ateliéru pracuje, Virue Kerm. Bojím se ale, abych ji zrovna nerušila při práci.

„Já stejně tak brzo ráno nepracuju, a v zimě už vůbec ne. Tady ve městě se v zimě nedá nic dělat, pořád je tma, nemám to ráda.“ 

Nemůžu nesouhlasit, je sice teprve konec listopadu, ale světla už je málo. Jaký má Virue lék na severské zimy?

„Bydlím v lese, kousek za Tallinnem. Když nasněží, chodím se procházet. V lese je čerstvý sníh, všechno se třpytí a září, je to jediná chvíle, kdy tady není tma. To mi dobíjí baterky. Ale v létě je zase pořád světlo. To můžu pracovat celý den a celou noc. Nejradši končím s prací kolem třetí ráno, když zrovna vychází slunce, to je nádhera. Přijeďte do Estonska v létě!“

Dočetla jsem se, že všechny umělkyně, které zde mají ateliéry, studovaly na EKA, místní akademii umění. Když se na to sympatické keramičky ptám, jenom se směje. 

„Co jsem studovala? To není vůbec důležité. Já vždycky dělala to, co jsem chtěla a co mě bavilo. Keramiku dělám přes dvacet let. Vždycky jsem k tomu tíhla, tak jsem se postupně naučila jak na to.“

Procházíme se ateliérem a Virue mi ukazuje, které kousky jsou její. Poté, co mi jich ukáže několik, už mi nedělá problém rozeznat i další. Mají společný jednoduchý severský styl, který se mezi ostatními kusy vyjímá.

„Mám ráda jednoduché věci a tak taky k tvorbě přistupuju. Mám dobrou představivost, většinou si každý kus vymodeluju v hlavě a pak už přesně vím co udělat. Někdo si dělá formy nebo zkušební modely, to nemám ráda. Hlína je živá hmota, musíte se k ní podle toho chovat. Konfrontovat ji sama se sebou, naučit se ji vnímat a pak prostě dělat to, co je vám i hlíně přirozené.

Na úplném konci Kateřininy ulice, v úplně nejstarším domě v okolí mají sklářskou dílnu Kai Koppel a Viivi-Ann Keerdo. Jen co vstoupíme, ocitáme se ve vesmíru plném neuvěřitelných barev a odlesků. Každý kus je zde originál, při ručním foukání skla by bylo téměř nemožné udělat dva identické kusy. Uprostřed svého skleněného království sedí umělkyně a při zasloužené přestávce mi vysvětlují, jak pracují.

„Zpočátku jsme všechno vyráběly samy, ale teď už to neděláme. Když navrhujeme nový výrobek, otestujeme ho samy, pak vyrobíme několik zkušebních kusů a zbytek dělá sklář. Ale všechno, co tady vidíte, vzniklo tady v dílně!“

V dílně se zrovna rozehřívá pec a je tady pořádné teplo. „Tenhle dům je starý přes šest set let, má tlusté zdi a teplo se tady drží. V létě se tady skoro nedá vydržet, ale v zimě nám to všichni závidí.“ Nejen teplo, ale i všechny ty barvy a tvary lákají každého kolemjdoucího. Musím jim dát za pravdu, člověku se ven ani nechce, ale musíme jít dál. 

Kloboučnická a kožedělná dílna jsou spojené, takže můžeme sledovat šikovné ruce jedné ze zakládajících členek Pille Kivihall a zároveň pokukovat po dámách zkoušejících originální vlněné klobouky Elviry Liiver a Liivie Leškin. Tradice kloboučnictví sahá v tomto domě až do 14. století, takže dámy mají rozhodně na co navazovat. 

Práce s kůží má v Estonsku také velkou tradici, takže není divu, že v této dílně jsou zastoupeny práce pěti různých umělkyň. U pracovního stolu zrovna vznikají pestrobarevné obaly na knihy a peněženky a my mezitím obdivujeme minimalistické kabelky od mladých posil v dílně. Během prošívání kožených obalů mi zakladatelky vysvětlují, jak to vlastně všechno začalo. 

„Ani jsme nečekaly takový úspěch. Přišlo nám to jako ten nejpřirozenější nápad.“ Podle jejich vzoru prý vznikají podobné uličky i v ostatních Estonských městech, v Tartu mají Antonius Giild, ve Viljandi zase Bonifacius Giild.

Rozhodně jim musím dát za pravdu, zdá se to jako nejjednodušší nápad na světě, ale nejspíš proto je Gatariina Gild otvřená každý den už skoro dvacet let a postupně se v ní tvoří mladá generace umělkyň. Já zase nemůžu přestat myslet na to, jak by se taková ulička vyjímala v některé pražské pasáži. 

 

/Lenka

← Starší příspěvky Novější příspěvky →



Nechat komentář

Vezměte prosím na vědomí, že komentář musí být před publikováním schválen