Vydra&Volkmer • "Nejtěžší rozhodnutí bylo vsadit vše na len."

Lněné textilie jsem chtěla mít v sortimentu HNST.LY mnohem dříve, ale nedařilo se mi najít kvalitního dodavatele, který by splňoval moje náročné požadavky na původ, zpracování nebo po estetické stránce. Vůbec jsem ani nedoufala, že bych takové produkty mohla objevit rovnou v Česku. Myslím, že si to chtělo prostě jen počkat, protože jsem pak čistou náhodou objevila český len Vydra&Volkmer

Za značkou Vydra&Volkmer stojí manželé Vendula a Ondřej, kteří opustili své kreativní pozice v reklamních agenturách, aby se věnovali výrobě textilií ze lnu, materiálu, jenž si stále zachovává čestné místo i v moderních domácnostech. 

Vendula tíhne k zařizování interiérů odmala, kdy její maminka neustále doma něco vylepšovala a dokázala prakticky bez prostředků vytvořit nádherný a nadčasový domov. „Mám dojem, že celé dětství jsem strávila přesouváním nábytku - nejprve jen mých panenek a později mého dětského pokoje. Když jsem si pak asi před patnácti lety ušila lněné zavěsy, které neskutečně zútulnily interiér, to asi začala ta pravá láska ke lnu. Ale to jsem leště neměla lněné povlečení... S ním pak totiž přišla absolutní lněná závislost,“ směje se Vendula.

Lásku k tradici a úctu k řemeslu Vendula asi zdědila po svém pradědovi, etnografovi prof. Josefu Vydrovi. „I název naší firmy je hold pradědečkovi, velmi si vážíme jeho odkazu,“ dodává. 

Vendule a Ondřejovi velmi záleželo na tom aby produkty byly ryze české a k tomu museli překonat první překážku, což byl obstarat samotný materiál. V Česku se len pro výrobu látek již nepěstuje a s tím zkrachoval i zpracovatelský průmysl. „Pátrali jsme tedy co ještě v Česku ze lnářského průmyslu zbylo a našli jsme tkalcovnu, která tká lněnou metráž z vysoce kvalitní evropské příze. Jsme pyšní na to, že podporujeme českou tkalcovnu, švadleny, výrobce nití, knoflíků. I cedulky na výrobcích máme místní, ačkoli v Číně mají lepší technologie a cedulky by více odpovídaly našim požadavkům. Ale raději uděláme kompromis a podpoříme českou firmu. To je naše filozofie. Při tom, jak český lnářský i bavlnářský průmysl utrpěl, nás velmi těší pocit, že jej pomáháme alespoň trochu vzkřísit.“

Ani tak ovšem nebylo založení značky jednoduché. „Asi nejtěžší rozhodnutí bylo vsadit vše na len. Abychom měli základní kapitál, museli jsme prodat chalupu. Náklady na výrobu jsou totiž dost vysoké a finální výrobek spadá do kategorie “luxusní”. To platí hlavně o lněném povlečení. Ale jemnost a trvanlivost materiálu nás přesvědčily, že je to správná volba.“

Len je fantastický materiál, velmi příjemný na dotyk, velmi savý, prodyšný, dobře se udržuje a překrásně vypadá i během používání. Já na něm oceňuji i to, jak je fotogenický a to jeho typické pomačkání mu vlastně jen dodává na kráse. Co mě nadchlo na nabídce Vydra&Volkmer byla paleta barev, ze které se dá vybrat textil pro každou příležitost. “Barvy považujeme v interiéru za zásadní a jsou pro nás doslova posedlostí,” říká Vendula s Ondřejem. Hledání nových odstínů je určitě součástí jejich budoucích plánů, do kterých patří i zvyšování povědomí o značce. „Hodně lidí u nás má len spojený s “pytlovinou” a nebo viděli lněný výrobek v některém obchodním řetězci. Těžko se potom vysvětluje, proč mají naše výrobky o dost vyšší cenu. Velmi jsme tedy uvítali možnost mít naše produkty v obchůdku HNSTLY, kde si je zákazníci můžou “osahat”. Naše tak trochu zvrhlá vášeň pro barvy nás nutí neustále zkoušet další a další odstíny a kombinace.“

Vendule a Ondřejovi se podařilo vytvořit skutečně krásnou značku která oslavuje tradici, řemeslo i kvalitní materiály, přesně tak, jak to i my v HNST.LY oceňujeme. „Po letech v reklamě je pocit, že to, co děláme je zcela v našich rukách, neskutečně krásný! Strašně nás baví celý ten proces, od nápadu až po okamžik kdy v ruce držíte hotový výrobek - je to velmi osvobozující! Mnoho našich zákazníků je po nákupu v e-shopu překvapených, jak je náš len příjemný na dotek a vrací se pak pro další kousky. Strhneme je tak k vášni pro rafinovanou eleganci lnu, pro poctivý materiál, zpracování i barvy! Tak to je přesně ten moment, kdy si říkáme že to co děláme, má smysl.“

 

Chci si to přečíst celé! →

WOODY'S • "Vady a nedokonalosti dřeva jsou pro nás vlastně poklad."

Za Lukášem a Bédou jsme se vydali do jejich dílny u Hradce Králové, kde pod značkou Woodys vznikají především krásné misky, prkénka a vařečky.

Lukáš vyrůstal kousek od vyhlášeného arboreta, kde byl jako doma a dodnes sem s Bédou chodí často relaxovat i načerpat novou inspiraci nebo diskutovat nad novými nápady. Proto nás hned na úvod vzali právě sem a pro nás nebylo nakonec takové překvapení, že se po střední škole rozhodl studovat lesnictví. Dnes už pomáhá obhospodařovat kus lesa, který jeho rodina vlastní. 

Vztah ke dřevu měl tedy odjakživa, ale začít z něj něco vyrábět ho napadlo spíš náhodou. “Začalo to tím, že jsem viděl v televizi pořad, kde vyráběli misky z různých druhů dřeva. Nedalo mi to a zkusil jsem to sám doma v dílně.” Misek nakonec vyrobil víc než jednu a začal je prodávat kamarádům. Ti ale brzy každý svou misku měli a Lukáš svůj koníček nechal nějakou dobu ležet ladem. Když se ale před rokem do rodného města vrátil jeho kamarád Béda, našel v Lukášových výrobcích nevyužitý potenciál. Kluci se dohodli, že založí značku Woody’s, aby se Lukášovy výrobky dostaly k více lidem.

Cesta každé misky, kterou kluci vyrobí, je delší, než by se mohlo zdát. Čerstvě pokácené dřevo, které si vyhlédnou na pile nebo ještě v lese, musí schnout asi šest let, než s ním můžou začít pracovat. Jinak dřevo popraská a znehodnotí se. Výběr dřeva je nesmírně důležitý a kluci mají rádi zajímavé kousky. “Vybíráme si i kusy dřeva plné suků nebo tyhle napadené houbou,” ukazuje nám Béda na několika vzorcích zajímavou kresbu. “Tyhle kousky jsou ohromně ceněné, někde dokonce nechávají dřevo záměrně houbou nakazit. Když se nám podaří něco takového najít, je to malý poklad.” Kaz, který by ve stavitelství byl považován za vadu, je pro ně vzácnost - dělá to z každého kusu originál.

Kluci zatím pracují hlavně s českými dřevy - i když nám hned vysvětlují, že ani ty, které tady známe nejsou tak úplně původní. “Třeba ořech se nedá úplně považovat za české dřevo, roste u nás poměrně krátce. Kdybychom se ale omezili jen na místní dřeva, bylo by to vlastně trochu nuda…,” říká a hned dodávají, že už pokukují po více exotických dřevinách “Mám rád černý kaštan, který už se začíná pěstovat i na Moravě, nebo třeba olivovník. Ten se u nás ale shání těžko“ upřesňuje Lukáš.

 

Návrh budoucího výrobku se odvíjí od toho, jak vypadá každý kus dřeva. Z některých druhů se dá vyřezat výrobek z jednoho kusu, jiné je lepší klížit. Z větších kusů vyrobí třeba velkou mísu - ukazují nám krásou březovou, která díky pečlivému broušení vytváří na světle hedvábné efekty. Menší kusy se zajímavou kresbou se hodí třeba na prkýnka a z odřezků vyrobí vařečky nebo nožíky. Lukáš nám vysvětluje, že se snaží zpracovat každý kousek. Dřevo je vzácný materiál a byla by škoda s ním plýtvat. 

  

Poté, co Lukáš vyřeže základní tvar, přichází na řadu broušení. Přestože si pomáhají stroji, největší část broušení probíhá ručně. každý kus se musí několikrát vybrousit a namočit, aby měl tu správnou hladkost a při používaní v kuchyni jeho povrch nezhrubl. Je to časově náročný proces, ale poznáte díky tomu rozdíl mezi ruční výrobou a velkovýrobou na první dotek.

Hotovou misku je potřeba ještě označit razítkem a naolejovat. Pro olejování kluci používají lněný olej s včelím voskem, které jsou zdravotně nezávadné a vhodné i pro kontakt s potravinami. 

Dřevěné doplňky Woody’s jsme si zamilovali na první pohled i dotek. Lukáš s Bédou nám ve své dílničce opět připomněli, že za každým produktem vězí spousta hodin práce i nadšení, se kterým každou unikátní misku či prkénko vytvoří. V jejich práci jsme našli všechny onestlí hodnoty, díky kterým budou výrobky Woody’s nejen hezky zdobit váš domov, ale dobře sloužit i vám!

Chci si to přečíst celé! →

CATNESS DESIGN • „Bez lásky k řemeslu a potěšení vidět finální výrobek se to opravdu dělat nedá.”

Přijíždím do Uherského Hradiště, abych tady navštívila Kateřinu a Lucii, zakladatelky Catness design, značky, jejíž ručně pletené a háčkované doplňky mě nadchly už od prvního momentu, kdy jsem je spatřila.

Vítá mě usměvavá Lucie a brzy se k nám přidává i druhá zakladatelka značky Kateřina a společně usedáme do jejich kanceláře, popíjíme kávu, přikusujeme koláčky a já vyzvídám, jaký je příběh za jejich malou firmou. 

“K pleteným doplňkům jsem se dostala z vlastní potřeby, kdy jsem víc než dva roky ležela v časopisech a hledala inspiraci pro vybavení našeho nového domu. Chtěla jsem si pořídit pletený puf, ale zjistila jsem, že tady v Česku jsou pufy pouze dovážené ze zahraničí a jejich kvalita je velmi slabá. Vím to, protože sama jsem nakonec jeden takový koupila za skoro tři tisíce. Po pár měsících se ušmudlal a nebylo možné s ním cokoliv udělat. Jeho provedení bylo nepraktické, bylo by nutné ho rozplést, jenže to bych ho nedala zase dohromady. Ty kvalitnější pufy byla zase velmi drahá designová záležitost za desítky tisíc korun.”

Kateřina se v ten moment začala víc pídit po materiálu, ze kterého by se pufy daly vyrobit. Spolu se svou kamarádkou Lucií vytvořily sehraný tým a brzy začaly pracovat na prvních prototypech pufů vlastní výroby. Nešlo jen o vzhled, ale takové o praktičnost, aby se pufy daly snadno prát, snadno plnit, snadno aranžovat v interiéru. 

Brzy se nabídka malé značky Catness rozrostla o další sortiment. Materiál, ze kterého jsou vyráběny je ovšem zahraniční, co do výběru je Česko velmi slabé a Kateřina a Lucie se inspirovaly na veletrhu v Itálii. 

“Rádi bychom odebíraly materiál z Česka, ale tady se žádný kvalitní a čistě přírodní v této tloušťce prostě sehnat nedá. Ani na plédy. Všude nám nabízeli buď čistě akrylové nebo s příměsí a touto cestou jít nechceme.”

Když začaly s výrobou prototypů, měly skvělý základ v Lucčiných dovednostech. Kateřina Lucii vychvaluje její šikovnost, umí plést, háčkovat i šít. “Moji rodiče mi v tom dali nějaký zákad, oba dva jsou velmi zruční. Já jsem začala šít ve dvanácti letech, kdy jsem jako malá dostala k Vánocům šicí stroj. O mnoho let později jsem se hlásila na UMPRUM, kam jsem se sice nedostala, ale našla jsem si k tomu cestu prostě později a trochu jinak.” 

Sama by ovšem celou výrobu nemohla zvládnout a hledaly na pomoc zručné pletařky, které by zodpovědně převzaly výrobu produktů, které jsou čistou ruční prací. 

“Na lidi máme podle mě dobrou intuici. Když jsme si podaly první inzerát, tak velká část dam, které jsme nabraly na začátku, je s námi dodnes a povedlo se nám postavit dobrý tým na první dobrou. Dnes pro nás pracuje asi patnáct pletařek z okolí do patnácti kilometrů. Zjistily jsme, že ty nejskormnější bývají ty nejlepší. Často k nám také přichází samy s nějakým nápadem, jak by se něco dalo dělat jinak a to se nám líbí. Pletou pro nás ženy ve věku od 35 až po nejstarší Vlastičku, které je 75 let. Je to taková čiperná a akční dáma.” “Někdy až moc,” směje se Kateřina. “Je pravda, že někdy jí zadáme úkol a ona si ho zpracuje po svém. Pak je ale nutné to párat, což jí nevadí, má radost, že má práci, která jí baví,” dodává Lucie.

“Víte, ono tahle práce se nedá dělat osm hodin denně. Bez lásky k řemeslu a potěšení vidět finální výrobek se to opravdu dělat nedá. Najde se tam případ, kdy musí naše pletařka nějaký produkt kompletně vypárat a dělat ho znovu. Ale našly jsme takové, které jsou odhodlané a vytrvalé. Hlavně proto, že je to baví a naplňuje. A tak začínají několikrát od začátku, dokud to není podle představ všech. Toho si ohromně vážíme, bez takových lidí by to nešlo.”

Všechny produkty, které Catness design nabízí, jsou vyráběné ručně. “Občas nás někdo nařkne, že pufy nebo ty menší výrobky vyrábíme na stroji. Ale tohle by žádný stroj neupletl. Snad jen ty plédy, jejichž ruční výroba by produkt velmi prodražila a na ty, jako jediné, máme opravdu pletací stroj z Japonska, který je unikátem mezi pletacími stroji tady v České republice.”

A že pletařky mají opravdu ohromně šikovné jsem se sama přesvědčila nejen při exkurzi v dílně, ale i při návštěvě za jednou z pletařek Miluškou, která právě pracovala na ošatkách, které si můžete zakoupit v e-shopu. 

 

“Nejvíc mě určitě baví spíš háčkování. Tato jedna ošatka mi zabere asi jeden večer, puf zhruba tři. Jednou jsem vyrobila jeden, který jsem dokončila a můj manžel si všiml, že na jeho začátku je dirka. Jestli ji viděl i můj manžel, tak bylo opravdu něco špatně,” usmívá se Miluška. “A tak jsem ho celý vypárala a začala znovu. To mě v tomhto řemesle naučila moje máma. Jakmile je někde chyba, musí se to udělat znovu a lépe.”

 

Na kvalitních materiálech i kvalitním zpracování si Kateřina i Lucie velmi zakládají. Než produkt zamíří k zákazníkovi, je mu věnováno poměrně dost času, do ruky ho vezme asi pět lidí. Od pletařky, která produkt plete nebo háčkuje, přes Dášu, která některé produkty sešívá dohromady a opatřuje je štítky, Kateřinu s Lucií, které kontrolují výstupní kvalitu každého produktu, aby se za ním mohly hrdě postavit až po Hanku, která výrobky balí a expeduje. 

“Ono se vlastně jedná o holčičí firmu, že? Figuruje v ní vůbec nejaký muž?”, ptám se zvídavě. “Ne, jsme naprosto soběstačné,” odpovídá mi Kateřina. “Ačkoliv vlastně abych nelhala, Lucčin tatínek nám pomohl s výrobou pletacího rámu na ty velkoplošné produkty.” “On můj táta je takový vynálezce, technický typ, který nám sestrojit ten rám a případně pomáhá s technickými věcmi. Ten rám nám velmi pomohl,” dodává Lucie.

Z návštěvy za příběhem malé firmy Catness design v Uherském Hradišti odjíždím opět s úsměvem na rtech. Potkala jsem inspirativní mladé dámy, které tvoří výrobky jimž věří, a kterými chtějí rozšířit nabídku kvalitních produktů dostupných v Česku. Odjíždím zamilovaná do pohodlných pufů, praktických košů i měkoučkých plédů a cestou zpátky už se těším, až budu moct příběh dvou odvážných podnikatelek představit spolu s krásnými, ručně vyráběnými produkty i vám.

Chci si to přečíst celé! →

NINA RAIL • „Přivezla jsem si z Anglie zvyk dělit se a dělat si všechno sama.“

Za Ninou jsem se vydala jednoho sychravého únorového dopoledne. Venku panoval trochu nečas, ale nevlídné počasí mojí náladu nepoznamenalo. Byla jsem natěšená na setkání s novou tvůrkyní, jejíž keramika mě pár dnů předtím nadchla. V Česku aby totiž jednoduchou keramiku, která by se esteticky hodila do našeho konceptu, člověk pohledal. 

Nina mě přivítala ve své, prostorově velmi skromné, dílničce, o kterou se střídá s další keramičkou Marií. „To je takový zvyk, který jsem si přivezla z Anglie, totiž dělit se o prostor. Ale o tom Vám ještě všechno povím,” uvádí mě Nina do svojí životní cesty, která ji přivedla ke keramice a mezitím postaví na čaj, který pijeme, jak jinak, než z vlastnoručně vyrobených šálků.  

Pokukuji po dílně a obdivně si prohlížím výtvory, které jsou tady vyskládané v regálu nebo se suší na policích. Nina mi chystá židli, ale já za celou dobu neposedím, rozhovor a focení procesu mě nenechá v klidu. Za chvíli sama usedá za kruh a z hroudy vlhké hlíny už za pár okamžiků vzniká první z krásných šálků, které budou určené pro náš obchod. Mezitím mi vypráví svůj příběh a mě zajímá, jak se ke keramice vlastně dostala.

 

„Řekla bych, že trochu jako slepý k houslím,“ začíná s úsměvem. „Jsem vystudovaná zeměměřička, ale po revoluci tady najednou byla spousta možností, kde se člověk mohl nechat zaměstnat. Tak jsem šla na výpomoc do keramického studia, ačkoli jsem to nikdy předtím nedělala. Všichni tam ale byli ohromně milí a ochotní a naučili mě točit keramiku na kruhu. Dali mi tím základ. Zlepšovala jsem se, pomáhala točit stále víc a nakonec jsem tam zůstala sedm let.“ Později se se svým tehdejším přítelem rozhodla zkusit štěstí v Londýně, kam se přestěhovali. Přítel byl fotograf a práci tam měl zajištěnou a ona chtěla zůstat u keramiky. Svoje místo si ale musela takřka vybojovat. „V tehdejších počátcích internetu jsem si vyhledala všechny keramiky v okolí, ty jsem obvolávala a obesílala. Nicméně ozvali se jen dva. Jeden zamítavý, jeden nepříliš nadšený. Tak jsem si vzala do ruky yellow pages a začala znovu. Tentokrát jsem měla štěstí a už za dva dny se mi ozvala paní, jestli bych mohla přijít. Byla to starší dáma, která žila v překrásném domě s ateliérem. Mám na ní moc hezké vzpomínky. Mimo jiné třeba na to, jak každé ráno se svým manželem dlouze posnídali a pak šli zpátky do postele, aby jí Ian, její manžel, četl.” 

Nina vypráví o životě v Londýně, který vůbec nebyl procházka růžovou zahradou, což můžu z vlastní zkušenosti potvrdit. Práce v keramickém ateliéru byla skvělá, ale aby tam člověk mohl existovat, musel mít víc prací, takže pracovala zároveň ještě krátce v bistru s pekárnou a v galerii. „V galerii Contemporary Ceramics jsem pracovala dva roky a myslím, že práce tam byla pro formování mého vkusu dost zásadní, stejně jako práce pro několik vynikajících londýnských keramiků pracujících v různých prostředích a materiálech. Pravidelně jsem točila ve dvou keramických ateliérech a často se ještě přidal nějaký další. Během jednoho dne jsem tak většinou dělala ve dvou dílnách a ještě krátkou směnu v galerii. To byl takový normální den, završený večerním točením porcelánu pro sebe.” 

Pobyt a práce v Londýně jí naučili mnohému. V Anglii je zvykem, že se lidé dělí o prostor na práci. Náklady na pronájem tam jsou vysoké a sdílení je tam naprosto běžné. Stejně tak je tam zvykem si dělat pokud možno všechno sám. „V Česku je bohužel běžnou praxí, že tvůrci používají polotovary. Engoby a glazury nakupují předem namíchané z obchodu, protože je to jednodušší. Tohle já nedělám a hledám informace, zjišťuji a zkouším různé technologické postupy, aby moje produkty byly originální. Engoby si vyrábím sama, tady mám celu krabici vzorků, které jsem si během zkoušení vyrobila.”

Během práce v jednom z londýnských studií se seznámila s točením porcelánu. To jí nadchlo a poměrně dlouhou dobu se mu věnovala. Pak ale přišel zásadní zlom, kdy začala mít problémy se zápěstím, které jí bránily v práci. Kvůli zdlouhavému anglickému zdravotnictví se s představou krátké léčby a pokračování v načaté práci vrátila do Prahy.  „Doktor, který mi ruku operoval mi tenkrát řekl, že se můžu s keramikou rozloučit. To mě zasáhlo, protože jsem si už neuměla představit dělat něco jiného, v točení keramiky jsem se našla.“ A neumí si to představit dodnes. Nechala tedy ruku nějakou dobu odpočívat, a když se bolest znovu neozvala, odvážila se opět usednout za kruh a pokusit se vytvořit něco malého, dát znovu keramické hlíně formu a tvar. Na ruku je opatrná a práce s keramikou jí naplňuje radostí.

Kromě přístupu k práci si z Anglie odnesla i inspiraci pro nové produkty, které tady v Česku postrádala. Třeba odkapávač na kuchyňské náčiní, který je právě v anglických domácnostech poměrně populární. S nápadem přišel ale i její manžel, Američan, díky němuž zařadila do své tvorby podvařečku, která je oblíbená zase tam. 

Za jedním produktem se skrývá spousta práce, která není vidět. Ptám se Niny, jestli se dá odhadnout, kolikrát jeden výrobek vezme do ruky? Desetkrát? „To minimálně!” odpovídá Nina. „Keramika se neustále musí hlídat. Jestli není moc vlhká nebo jestli není málo vlhká, aby se nepřesoušela. Občas sem musím zajít i o víkendu, jen abych jí zkontrolovala. Je to nezbytné, když chci předejít zmetkovosti. Jeden výrobek stojí hodně času a každý nepovedený kus zamrzí. Ačkoli vždycky to převáží radost z těch povedených.”

Chci si to přečíst celé! →

TKALCOVNA KUBÁK • „Jako jediní jsme s tím nikdy nepřestali.“

Filipa Kubáka jsme navštívili v jeho tkalcovně ve Strmilově, nenápadné vesničce za jihočeskými Počátky, kde vznikají ručně tkané přehozy a plédy už více než sto čtyřicet let. Přivítal nás čerstvou kávou, kterou si ve vlastní pražírně praží jeho otec a rozpovídal se o tom, jak jeho předkové začínali. 

Filip je už šestou generací, která tkalcovnu vede a přirozeně nás zajímalo, jestli Filip Kubák nechtěl někdy dělat něco jiného? Chvíli přemýšlí a pak říká „Vlastně ani ne, nikdy. Já jsem tady v tom vyrůstal, takže pro mě bylo odjakživa přirozené, že tkalcovnu po tátovi převezmu.“  Když nám Filip Kubák nadšeně vypráví o nových vzorech nebo o tom, jak zkouší nové techniky pro spřádání příze, je nám jasné, že Filipa Kubáka k řemeslu poutá nejen rodinná tradice, ale také láska ke krásnému řemeslu, které má možnost dělat.

Rodinnou tkalcovnu ve Strmilově založil pradědeček současných majitelů v roce 1870. Navazoval na dlouhou tradici tkalcovství v Jižních Čechách, ve Strmilově byli tkalci už v 16. století. Filip Kubák nám vysvětluje proč: „Tehdy tady lidé v létě pracovali na poli a v zimě, protože nebylo moc co jiného dělat, tkali.“

V době své největší slávy odsud vyváželi látky, ručníky, ložní prádlo i vlněné šátky do celého Česka, ale i třeba do Turecka nebo na Balkán. Tomu ale učinil přítrž rok 1948, kdy byla tkalcovna znárodněna. Kubákovi naštěstí pracovali nadále v tkalcovně, která patřila pod Ústředí lidové umělecké tvorby, a když tkalcovnu získali v roce 1992 zpátky, mohli pokračovat v rodinné tradici. Dnes vyrábí přehozy a plédy podle původních vzorů, ale také tvoří nové, třeba i na zakázku. Zdeněk Kubák svému synovi Filipovi, který je tak už šestou generací majitelů, dílnu už předal, ale stále mu zde pomáhá. Kubákovi mají dva zaměstnance, nikoho dalšího nepotřebují. Pracovat v téhle maličké tkalcovně znamená umět dělat vlastně všechno. Právě proto, že jich je tady tak málo, účastní se všichni každé fáze výroby a přesouvají se z jednoho místa na jiné, podle toho, jak je potřeba. Práce je díky tomu různorodá a vsadím se, že se nic nevyrovná tomu pocitu, když vám pod rukama vzniká krásný přehoz, jehož proces vidíte od česání vlny, přes předení až po konečné přečesání hotového výrobku.

A tak se vydáváme na prohlídku, jak tady vypadá výroba. Jako první je na řadě přádelna. Kubákovi zde zpracovávají ovčí vlnu od úplného začátku. Dostávají ji pouze pranou a češou ji až je z ní rouno, které na neuvěřitelných strojích spřádají do příze. My jsme viděli spřádání přírodní vlny, ale pro barevné vzory ji barví a spřádají už obarvené.

Dále nás Filip Kubák vede ke stroji, který už tvoří osnovy pro tkaní. „Tenhle stroj je tady nejstarší. Už musí mít … no, přes to let. Už je to spíš muzejní kousek, ale proč ho měnit, když funguje?“

Další na řadě už je tkalcovský stav, kde vzniká výsledný produkt. Filip nám ukazuje stroje a my se ptáme na vzory. „Většina vzorů, které používáme, vychází z těch tradičních. Vyrábíme ale i vzory podle přání zákazníků. A třeba tady tyhle kostky jsem si navrhnul sám“, dodává pyšně.

Navrhnout takový vzor ale není jen tak. Na strojích, které dnes používají nejčastěji, se při tkaní zvedají vlákna po řadách a mohou tedy vzniknout pruhy nebo kostky. Složitější vyplétané vzory by bylo potřeba vyrábět na stroji, který zvedá vlákna jednotlivě podle vzorových karet. Ty už je ale dneska tak náročné vyrobit, že už se téměř nepoužívají. „Můžeme vyrábět podle vzorových karet, které už máme, ale výrobu nového vzoru už by nám dneska nikdo nezaplatil. Ale stroj tady pořád máme, třeba se ještě někdo objeví, komu to bude stát za to“, povzdechne si Filip Kubák.

„Nejradši dělám na zakázku. Když klient řekne, co by si představoval a nechá mě vymýšlet si, to mě baví.“ Takové objednávky nechodí často, ale přesto o ty zajímavé nemají nouzi. „Koukejte, třeba tady mám ještě nějaké deky, které jsme dělali pro kanadské indiány. Nebo loni o Vánocích, to si na vánoční trhy do Moskvy objednali spoustu přehozů. Museli jsme přibrat pomocníky, abychom to všechno stihli.“ 

Když se těsně před odjezdem ptáme, čím je zrovna jejich rodina jedinečná oproti všem tkalcům, kteří ve Strmilově kdysi byli, odpovídá jednoduše:

„Jako jediní jsme s tím nikdy nepřestali.“

Chci si to přečíst celé! →