TKALCOVNA KUBÁK • „Jako jediní jsme s tím nikdy nepřestali.“

Filipa Kubáka jsme navštívili v jeho tkalcovně ve Strmilově, nenápadné vesničce za jihočeskými Počátky, kde vznikají ručně tkané přehozy a plédy už více než sto čtyřicet let. Přivítal nás čerstvou kávou, kterou si ve vlastní pražírně praží jeho otec a rozpovídal se o tom, jak jeho předkové začínali. 

Filip je už šestou generací, která tkalcovnu vede a přirozeně nás zajímalo, jestli Filip Kubák nechtěl někdy dělat něco jiného? Chvíli přemýšlí a pak říká „Vlastně ani ne, nikdy. Já jsem tady v tom vyrůstal, takže pro mě bylo odjakživa přirozené, že tkalcovnu po tátovi převezmu.“  Když nám Filip Kubák nadšeně vypráví o nových vzorech nebo o tom, jak zkouší nové techniky pro spřádání příze, je nám jasné, že Filipa Kubáka k řemeslu poutá nejen rodinná tradice, ale také láska ke krásnému řemeslu, které má možnost dělat.

Rodinnou tkalcovnu ve Strmilově založil pradědeček současných majitelů v roce 1870. Navazoval na dlouhou tradici tkalcovství v Jižních Čechách, ve Strmilově byli tkalci už v 16. století. Filip Kubák nám vysvětluje proč: „Tehdy tady lidé v létě pracovali na poli a v zimě, protože nebylo moc co jiného dělat, tkali.“

V době své největší slávy odsud vyváželi látky, ručníky, ložní prádlo i vlněné šátky do celého Česka, ale i třeba do Turecka nebo na Balkán. Tomu ale učinil přítrž rok 1948, kdy byla tkalcovna znárodněna. Kubákovi naštěstí pracovali nadále v tkalcovně, která patřila pod Ústředí lidové umělecké tvorby, a když tkalcovnu získali v roce 1992 zpátky, mohli pokračovat v rodinné tradici. Dnes vyrábí přehozy a plédy podle původních vzorů, ale také tvoří nové, třeba i na zakázku. Zdeněk Kubák svému synovi Filipovi, který je tak už šestou generací majitelů, dílnu už předal, ale stále mu zde pomáhá. Kubákovi mají dva zaměstnance, nikoho dalšího nepotřebují. Pracovat v téhle maličké tkalcovně znamená umět dělat vlastně všechno. Právě proto, že jich je tady tak málo, účastní se všichni každé fáze výroby a přesouvají se z jednoho místa na jiné, podle toho, jak je potřeba. Práce je díky tomu různorodá a vsadím se, že se nic nevyrovná tomu pocitu, když vám pod rukama vzniká krásný přehoz, jehož proces vidíte od česání vlny, přes předení až po konečné přečesání hotového výrobku.

A tak se vydáváme na prohlídku, jak tady vypadá výroba. Jako první je na řadě přádelna. Kubákovi zde zpracovávají ovčí vlnu od úplného začátku. Dostávají ji pouze pranou a češou ji až je z ní rouno, které na neuvěřitelných strojích spřádají do příze. My jsme viděli spřádání přírodní vlny, ale pro barevné vzory ji barví a spřádají už obarvené.

Dále nás Filip Kubák vede ke stroji, který už tvoří osnovy pro tkaní. „Tenhle stroj je tady nejstarší. Už musí mít … no, přes to let. Už je to spíš muzejní kousek, ale proč ho měnit, když funguje?“

Další na řadě už je tkalcovský stav, kde vzniká výsledný produkt. Filip nám ukazuje stroje a my se ptáme na vzory. „Většina vzorů, které používáme, vychází z těch tradičních. Vyrábíme ale i vzory podle přání zákazníků. A třeba tady tyhle kostky jsem si navrhnul sám“, dodává pyšně.

Navrhnout takový vzor ale není jen tak. Na strojích, které dnes používají nejčastěji, se při tkaní zvedají vlákna po řadách a mohou tedy vzniknout pruhy nebo kostky. Složitější vyplétané vzory by bylo potřeba vyrábět na stroji, který zvedá vlákna jednotlivě podle vzorových karet. Ty už je ale dneska tak náročné vyrobit, že už se téměř nepoužívají. „Můžeme vyrábět podle vzorových karet, které už máme, ale výrobu nového vzoru už by nám dneska nikdo nezaplatil. Ale stroj tady pořád máme, třeba se ještě někdo objeví, komu to bude stát za to“, povzdechne si Filip Kubák.

„Nejradši dělám na zakázku. Když klient řekne, co by si představoval a nechá mě vymýšlet si, to mě baví.“ Takové objednávky nechodí často, ale přesto o ty zajímavé nemají nouzi. „Koukejte, třeba tady mám ještě nějaké deky, které jsme dělali pro kanadské indiány. Nebo loni o Vánocích, to si na vánoční trhy do Moskvy objednali spoustu přehozů. Museli jsme přibrat pomocníky, abychom to všechno stihli.“ 

Když se těsně před odjezdem ptáme, čím je zrovna jejich rodina jedinečná oproti všem tkalcům, kteří ve Strmilově kdysi byli, odpovídá jednoduše:

„Jako jediní jsme s tím nikdy nepřestali.“

← Starší příspěvky Novější příspěvky →