Meyou-Meyou • „Jsme vlastně takoví porcelánoví pankáči.”

Na návštěvu ke Kláře a Nikolajovi míříme do jejich ateliéru v Petrohradském kolektivu. Ne, není to v Petrohradě, ale ve Vršovicích, a je to místo, které by si zasloužilo článek samo o sobě. Za dva roky své existence se stal útočištěm umělců, grafiků, ilustrátorů i architektů. Do ateliéru meyou-meyou procházíme vnitroblokem, který nás přenáší do jiného světa. Místo hluku ulice a vysokých domů jsme proklouzli do polosoukromého prostoru, kde se dá sedět s pivem na zídce a hrát ping-pong. 

Samotný ateliér se dá popsat dvěma slovy – bílý prach. Rychle nám dochází, že naše klasická celočerná uniforma tady není na místě a snažíme se spočítat, kolik odstínů bílé existuje.

Než se stihneme rozkoukat, Nikolaj nám vysvětluje, že tohle už je druhý ateliér, ve kterém meyou-meyou sídlí. „Klára měla původně ateliér na Národní, ten byl úžasný, bylo to v posledním patře, kdybyste viděly ten výhled! Ale tahat tam ten porcelán, to bylo peklo ...“ Proto se rozhodli přestěhovat někam, kde se jejich dílna bude hodit víc a Petrohradská je už na první pohled ideální. „Zařizovali jsme to tady pomalu ... Jako první jsme přitáhli tenhle gauč. Všichni ostatní zařizovali dílny, ale chodili si k nám sednout, protože my měli ten gauč a pak až postupně všechno ostatní.“

Zatímco nám Klára vypráví o jejich plánech, Nikolaj se během naší návštěvy nezastaví ani na minutu. Přebíhá od regálu ke skřínkám a ukazuje nám, co se jim v poslední době povedlo „My jsme vlastně takoví porcelánoví pankáči. Zkoušíme všechno možný. Formy ze sněhu, pálíme molitany, pracujeme s alobalem nebo buničinou.“ 

 

Klára nám vysvětluje, jak meyou-meyou vlastně vzniklo. Nikolaj si před pár lety pořídil 3D tiskárnu a chtěl s její pomocí posunout svou tvorbu směrem k živému materiálu. Náhodou se o tom zmínil kamarádce, která Nikolaje seznámila se svou sestrou Klárou. Ta zase zrovna hledala někoho do své porcelánové dílny ... a dál už to známe. Klára Nikolaje naučila, jak se má s porcelánem pracovat a on ji ty pravidla svou čerstvou hlavou trochu odnaučuje. 

Klára je klidná síla ateliéru. Ví co a jak, pamatuje si, kdy je potřeba vylít porcelán z formy a kdy budou moct vypalovat. Nikolaj naopak běhá po ateliéru a neustále vymýšlí, co nového by ještě mohli zkusit odlít, ukazuje pokusy s kobaltovou barvou a hlavně s černou. Protože nabarvit porcelán na černo není vůbec jednoduché, ale o tom třeba zase příště. 

Na konec naší návštěvy Nikolaj otevírá skříňku, kde jsou schované nepovedené kousky. Možná si představujete, že jsou v ní nějaké nepovedené zbytky, ale je to naopak. Klára vytahuje list odlitý z porcelánu nebo třeba porcelánový kousek s texturou molitanu. Jsou to věci tak křehké a tak krásné, že se nám tají dech. Jsou důkazem toho, že za každým kouskem, který vyjde z jejich dílny je proces a zkoumání limitů materiálu. A že třeba i nová miska je výsledkem objevitelské cesty, která není nikdy u konce.

 

← Starší příspěvky Novější příspěvky →