LAMAJA • „Snažím se zachovat tradiční poctivé řemeslo.“

Od učitelské profese v rušném Ústí nad Labem do rodinné chaloupky v Lísce u České Kamenice se Jana přesunula před zhruba pěti lety. Hudební a výtvarnou výchovu vyměnila za klidné vrnění tradičního šlapacího kolovrátku, na němž spřádá jemnou vlnu jihoamerických lam alpaka, vlnu jemnou jako kašmír a hladkou jako hedvábí. 

Dva alpačí kluci si nás už z dálky zvědavě prohlíželi a natahovali dlouhé krky směrem k nám. Než jsme se ale vydali za nimi do ohrady, popovídali jsme si s Janou v teple jejího útulného domova. Nepohrdli jsme bábovkou z domácích vajec od šťastných slepiček, které běhají po dvorku. Poctivost a tradice se totiž neodráží jen v krásném řemesle, kterému se Jana věnuje, ale i v životním stylu celé její rodiny. Snaží se jíst opravdové potraviny nebo být v některých surovinách soběstační a pěstovat si vlastní ovoce a zeleninu. Což v domku se zahradou uprostřed malé klidné vísky jde rozhodně lépe než v paneláku uprostřed Ústí nad Labem, kde Jana se svou rodinou ještě před šesti lety bydlela.  

„Dům, kde bydlíme teď je přestavěná letní chata po manželovo rodičích. Já pocházím z vesnice a manžel z paneláku, ale zdá se, že je tady moc spokojený. Jsem přesvědčená, že musí mít v rodině nějaké venkovské předky, protože tady je ve svém živlu. A vlastně to byl on, kdo mě seznámil s Radkem, chovatelem alpak.“ 

Ke zpracování alpačí vlny se Jana dostala skrze Radka Vaňka, kamaráda svého manžela. Radek si první alpaku pořídil ze ZOO, dnes jeho stádo čítá kolem třinácti kusů a najde se v něm i jedna vzácná vikuňa. K předení Janu přivedla před asi šesti lety Radkova přítelkyně. Pro předení se nadchla a pořídila si svůj první malý kolovrátek, na kterém ještě víc než rok spřádala rouno v panelákovém bytě v Ústí nad Labem. 

„Začátky byly samozřejmě těžké. Trvalo mi asi čtyři měsíce, než jsem vyrobila přízi, která byla jakž takž prodejná. Ale manžel mi od začátku hodně fandil.” Když začínala, chtělo to ohromnou dávku trpělivosti. Předení naštěstí nevzdala a pod jejíma rukama tak vzniká příze i hotové pletené produkty, které jsou z vlny ze 100% jasného původu. S Radkem si ujasnili, že chov alpak i následné zpracování jejich vlny bude probíhat tradičními postupy, protože chtějí toto řemeslo zachovat v co nejpůvodnější podobě. Proto se rouno spřádá na tradičním dřevěném kolovrátku a vlnu ani hotovou přízi Jana nebarví a zanechává jí přirozený odstín. I tak je schopná dosáhnout až dvaceti barevných odstínů v přírodních tónech.

„S Radkem alpaky jednou za rok sami stříháme. Vlnu pak češu a dělám z ní rouno, to spřádám na kolovrátku a přízi seskávám ze dvou vláken. Pak ji motám na motovidlo, svazuju a nakonec ručně peru teprve, až je příze hotová.“ 


Jana mi proces předení na kolovrátku ukázala a nechala mě vyzkoušet si předení s ovčím rounem, které není tak jemné. „Tak teď budeš deset minut jen šlapat,“ pověděla mi. Což mě zprvu překvapilo, ale už po chvilce mi došlo, že najít správný rytmus, aby se kolo na kolovrátku točilo bez zasekávání, je pro začátečníka větší oříšek, než se může zdát. Když mi ještě přidala samotné rouno, už po dvou vteřinách levá ruka vůbec nevěděla co dělá pravá, natož aby do toho noha šlapala v jednotném rytmu. Nakonec mi pod rukama vznikal ultratlustý a ultrazatočený chuchvalec :) Po patnáci minutách zkoušení už jsem tomu ale začala přicházet na chuť a Jana mi pověděla, že s trochou tréninku by to mohlo jít. Další přadlenku by totiž uvítala. Materiálu má dost, ale chybí jí další ruce, které by vlnu spřádaly v přízi. Přadlenky v Česku mají sice svou historii, ale většina dokáže pracovat jen s ovčím rounem. Alpačí vlna je v Česku velmi neobvyklý materiál a má jiné vlastnosti.

Než se vůbec upřede jedno stogramové klubko, předchází tomu poměrně dlouhý proces, který zabere několik hodin. Jedno takové klubko pak vystačí zhruba na jednu čepici, jeden pár rukavic nebo jedny ponožky. Z jedné dospělé alpaky lze získat vlnu na jeden svetr. 

Mezitím, než jsme si vypili šálek kávy, se až k okraji ohrady přišly podívat hladové alpaky. Jana u svého domku má dva dospělé samce, zbytek je o pár desítek metrů dál ve výběhu u Radka. 

Když jsme šli podívat k Radkovi na ta pohádková zjevení, vyprávěl nám o tom, jak zábavné je občas poslouchat návštěvníky farmy, kteří netuší, jaké zvíře by to mohlo být. Někteří dokonce hádají, že asi půjde o nějaké “vadné” kusy ovcí. 

„Byl tady na návštěvě jeden Ind, který viděl jak se přede na kolovrátku a byl překvapený. Považoval totiž tenhle způsob za standardní a myslel si, že v Česku už jsme technologicky dál. Ale někteří lidé třeba vůbec nevědí, co to kolovrátek je.“ Což je poměrně překvapivé zjištění, nícméně snad právě proto se snaží Jana a Radek tohle tradiční řemeslo zachovat. A my jsme moc rádi, že jejich krásný výsledek společné práce můžeme představit i vám.

← Starší příspěvky Novější příspěvky →