MATĚJOVA DÍLNA • "Strom mám radši když roste než když ho mám v dílně."

Všechy produkty z Matějovy dílny jsou perfektní pro všechny, kdo chtějí trvalý produkt do svojí kuchyně, a který bude i po letech vypadat téměř stejně jako dnes!

V jednom ze starých stavení malebného města Telče má svou dílnu šikovný Matěj, truhlář a restaurátor, nadšený milovník svého řemesla. Matěj nás přivítal a provedl svojí dílnou a nad šálky zeleného čaje jsme si povídali o jeho práci, o kráse dřeva i o tom, že není náhoda, když se potkávají lidé, kteří podobně myslí nebo se podobně staví k životu. Je mi potěšením představit Matějovu dílnu.

"Žiju tady vlastně od malička, od nějakých čtyř let. Předtím jsme bydleli ve Střílkách a jediná vzpomínka, kterou na ně mám je, jak jsem strčil hřebík do zásuvky." 
Takže to byla defacto Tvoje první zkušenost s řemeslem.
"No vlastně jo." odpovídá mi Matěj a směje se.

S Matějem jsme se už od začátku sešli v mnoha názorech. Třeba jako v tom Začni s tím, co máš.
"To je jako ten stokilový tatík, který chce zhubnout jízdou na kole, ale myslí si, že nemůže začít dokud nemá kolo za desítky tisíc a profesinální výbavu. Třeba i takový Zátopek běhal v otrhaných starých teniskách...Přišel jsem na to, že člověku stačí k tomu, aby začal mnohem míň, než potřebuje. Mám tady dílnu a sice s ní tady nejsem tak úplně spokojený, ale vlastně jsem za ní rád, protože jsem mohl začít pracovat hned po škole, když jsem potřeboval prostor." 

Zpočátku byl Matěj trochu ostýchavý mluvit o sobě nebo svojí práci, ale nechala jsem naše povídání přirozeně plynout a za chvíli byla zcela evidentní Matějova vášeň pro řemeslo a každou chvíli nadšeně odbíhal, aby nám ukázal kresby dřeva, jednu krásnější než druhou.

Ptát se truhláře které dřevo je jeho nejoblíbenější je asi jako ptát se matky, které dítě má nejradši. 
"Každý dřevo je krásný. Já dělám nejradši z těch evropských, potažmo českých. Máme tady totiž všechno, co potřebujeme."

Dál nás provází dílnou a ukazuje tu a tam na rozdělané projekty.
"Tak třeba tady to je čajové moře", říká a ukazuje na vyšší oválný keramický podnos s dřevěnou deskou na vrchu. Vysvětluje, že to bude podnos na přípravu čaje. "Ten spodek mám od jednoho keramika co bydlí nedaleko. Podle mě je ten nejlepší v Česku, určitě byste ho měli taky navštívit. Jinak to ještě není hotové a není to úplně podle mých představ. Ta další verze bude lepší." Oba s Petrem litujeme, že dílo ještě není dokonáno, byl by to krásný svatební dar pro naše kamarády. Jsou totiž opravoví čajomilci.

Petr se pak ptá na dvě destičky hned vedle čajového podnosu. Mají totiž v sobě tmavé dlouhé a hluboké praskliny.
"To já mám totiž jednoho zákazníka, který za mnou přišel s tím, že chce vyrobit postel, ale nechce tu áčkovou německou kvalitu. To se mi líbí, mám totiž rád to dřevo, které mám nějaký kaz nebo sem tam suk. To dřevo je prostě krásný tak jak je a já si často vybírám tyhle originální kusy záměrně."
A tak si Matěj často vybírá dřeva, která nikdo jiný nechce.

Matěj pracuje jen s čistým dřevem a lamino mu nesmí přes práh.
"Nedělám lamino, protože plodí další lamino. Kdybych ho začal dělat, budou za mnou chodit další lidi, že ho chtějí. A já ho nedělám, i když bych mohl, protože ho dělat nechci. S laminem jsem pak lehce nahraditelný. Radši dělám něco lepšího, poctivého a jedu si dřevo."

Začali jsme se pak bavit o tom, že věřím tomu, že se lidé podobného myšlení často přitahují a následně potkávají. Když bude vyrábět jen poctivě to co ho baví, bude přitahovat i podobně smýšlející zákazníky.
"A nejenom ty" odpovídá mi Matěj, "vidím to třeba i na mém dodavateli dřeva. Samozřejmě, že má v nabídce i to lamino, ale protože mě zná a ví, co dělám a jak, tak mi nabízí i to, co jiným by nenabízel, protože ví, že mě to bude zajímat."

"Dřevo má všechno. Když mám nějakou zakázku nebo práci, která mě v tu chvíli moc nebaví, vždycky si můžu odběhnout a udělat pěkná prkýnka nebo třeba vařečky. Některá z nich si nakreslím od ruky a když se mi líbí, udělám si z něj šablonu. Jako třeba z těchhle," řekne a ukazuje na polotovary u kamenné zdi.
Potom nám ukázal ještě několik hotových kusů, které se dosoušely a pak nádherné ořechové kalíšky na vejce. 

Proces, kterým prochází Matějova prkýnka předtím, než je vypustí do kuchyně je dlouhý. Technologický postup zahrnuje vlhčení, broušení a několikeré namáčení do lněného oleje, aby prkýnka vydržela roky. A že jsou jeho produkty poctivé a dlouhotrvající nám byly důkazem dvě krásné švestkové vařečky, které se na sluníčku sušely. Vypadaly jako nové! Až potom nám Matěj prozradil, že je jen znovu přetřel asi po dvou letech, ale denodenní používání na nich zanechalo jen nepatrné známky.

Zeptala jsem se Matěje, co by dělal, kdyby nebyl truhlářem.
"Dělal bych cokoli. Kov je pěkný, sklo je pěkný, klidně bych i včelařil nebo provozoval nějaké hospodářství. Ale hlavně musím něco tvořit."

Z Matějovy dílny jsme odcházeli lehčí a uvolnění. Bylo tak nádherné povídat si s člověkem, se kterým toho máme tolik společného. S někým, kdo má pro to co dělá takovou vášeň, která se během rozhovoru i do vás vpije jako inkoust do papíru. 
"Co mě dělá šťastným a kvůli čemu ráno vstávám z postele? Ono to zní jako klišé, ale já mám prostě rád to, co dělám. Neberu to totiž jako práci, ale jako něco, pro co žiju."

← Starší příspěvky Novější příspěvky →