NINA RAIL

„Přivezla jsem si z Anglie zvyk dělit se a dělat si všechno sama.“

 

Za Ninou jsem se vydala jednoho sychravého únorového dopoledne. Venku panoval trochu nečas, ale nevlídné počasí mojí náladu nepoznamenalo. Byla jsem natěšená na setkání s novou tvůrkyní, jejíž keramika mě pár dnů předtím nadchla. V Česku aby totiž jednoduchou keramiku, která by se esteticky hodila do našeho konceptu, člověk pohledal. 

Nina mě přivítala ve své, prostorově velmi skromné, dílničce, o kterou se střídá s další keramičkou Marií. „To je takový zvyk, který jsem si přivezla z Anglie, totiž dělit se o prostor. Ale o tom Vám ještě všechno povím,” uvádí mě Nina do svojí životní cesty, která ji přivedla ke keramice a mezitím postaví na čaj, který pijeme, jak jinak, než z vlastnoručně vyrobených šálků.  

Pokukuji po dílně a obdivně si prohlížím výtvory, které jsou tady vyskládané v regálu nebo se suší na policích. Nina mi chystá židli, ale já za celou dobu neposedím, rozhovor a focení procesu mě nenechá v klidu. Za chvíli sama usedá za kruh a z hroudy vlhké hlíny už za pár okamžiků vzniká první z krásných šálků, které budou určené pro náš obchod. Mezitím mi vypráví svůj příběh a mě zajímá, jak se ke keramice vlastně dostala.

 

„Řekla bych, že trochu jako slepý k houslím,“ začíná s úsměvem. „Jsem vystudovaná zeměměřička, ale po revoluci tady najednou byla spousta možností, kde se člověk mohl nechat zaměstnat. Tak jsem šla na výpomoc do keramického studia, ačkoli jsem to nikdy předtím nedělala. Všichni tam ale byli ohromně milí a ochotní a naučili mě točit keramiku na kruhu. Dali mi tím základ. Zlepšovala jsem se, pomáhala točit stále víc a nakonec jsem tam zůstala sedm let.“ Později se se svým tehdejším přítelem rozhodla zkusit štěstí v Londýně, kam se přestěhovali. Přítel byl fotograf a práci tam měl zajištěnou a ona chtěla zůstat u keramiky. Svoje místo si ale musela takřka vybojovat. „V tehdejších počátcích internetu jsem si vyhledala všechny keramiky v okolí, ty jsem obvolávala a obesílala. Nicméně ozvali se jen dva. Jeden zamítavý, jeden nepříliš nadšený. Tak jsem si vzala do ruky yellow pages a začala znovu. Tentokrát jsem měla štěstí a už za dva dny se mi ozvala paní, jestli bych mohla přijít. Byla to starší dáma, která žila v překrásném domě s ateliérem. Mám na ní moc hezké vzpomínky. Mimo jiné třeba na to, jak každé ráno se svým manželem dlouze posnídali a pak šli zpátky do postele, aby jí Ian, její manžel, četl.” 

  

Nina vypráví o životě v Londýně, který vůbec nebyl procházka růžovou zahradou, což můžu z vlastní zkušenosti potvrdit. Práce v keramickém ateliéru byla skvělá, ale aby tam člověk mohl existovat, musel mít víc prací, takže pracovala zároveň ještě krátce v bistru s pekárnou a v galerii. „V galerii Contemporary Ceramics jsem pracovala dva roky a myslím, že práce tam byla pro formování mého vkusu dost zásadní, stejně jako práce pro několik vynikajících londýnských keramiků pracujících v různých prostředích a materiálech. Pravidelně jsem točila ve dvou keramických ateliérech a často se ještě přidal nějaký další. Během jednoho dne jsem tak většinou dělala ve dvou dílnách a ještě krátkou směnu v galerii. To byl takový normální den, završený večerním točením porcelánu pro sebe.” 

Pobyt a práce v Londýně jí naučili mnohému. V Anglii je zvykem, že se lidé dělí o prostor na práci. Náklady na pronájem tam jsou vysoké a sdílení je tam naprosto běžné. Stejně tak je tam zvykem si dělat pokud možno všechno sám. „V Česku je bohužel běžnou praxí, že tvůrci používají polotovary. Engoby a glazury nakupují předem namíchané z obchodu, protože je to jednodušší. Tohle já nedělám a hledám informace, zjišťuji a zkouším různé technologické postupy, aby moje produkty byly originální. Engoby si vyrábím sama, tady mám celu krabici vzorků, které jsem si během zkoušení vyrobila.”

Během práce v jednom z londýnských studií se seznámila s točením porcelánu. To jí nadchlo a poměrně dlouhou dobu se mu věnovala. Pak ale přišel zásadní zlom, kdy začala mít problémy se zápěstím, které jí bránily v práci. Kvůli zdlouhavému anglickému zdravotnictví se s představou krátké léčby a pokračování v načaté práci vrátila do Prahy.  „Doktor, který mi ruku operoval mi tenkrát řekl, že se můžu s keramikou rozloučit. To mě zasáhlo, protože jsem si už neuměla představit dělat něco jiného, v točení keramiky jsem se našla.“ A neumí si to představit dodnes. Nechala tedy ruku nějakou dobu odpočívat, a když se bolest znovu neozvala, odvážila se opět usednout za kruh a pokusit se vytvořit něco malého, dát znovu keramické hlíně formu a tvar. Na ruku je opatrná a práce s keramikou jí naplňuje radostí.

 

Kromě přístupu k práci si z Anglie odnesla i inspiraci pro nové produkty, které tady v Česku postrádala. Třeba odkapávač na kuchyňské náčiní, který je právě v anglických domácnostech poměrně populární. S nápadem přišel ale i její manžel, Američan, díky němuž zařadila do své tvorby podvařečku, která je oblíbená zase tam. 

Za jedním produktem se skrývá spousta práce, která není vidět. Ptám se Niny, jestli se dá odhadnout, kolikrát jeden výrobek vezme do ruky? Desetkrát? „To minimálně!” odpovídá Nina. „Keramika se neustále musí hlídat. Jestli není moc vlhká nebo jestli není málo vlhká, aby se nepřesoušela. Občas sem musím zajít i o víkendu, jen abych jí zkontrolovala. Je to nezbytné, když chci předejít zmetkovosti. Jeden výrobek stojí hodně času a každý nepovedený kus zamrzí. Ačkoli vždycky to převáží radost z těch povedených.”